Atlantský nebo Indický oceán?

V rámci naší cesty po Garden Route, jsme 18. prosince v odpoledních hodinách dorazili do přímořského letoviska Mossel Bay. Původně jsme zamýšleli strávit zbytek dne na pláži, ale počasí tomuto záměru skutečně nepřálo. Oceán byl ledový (ostatně jako všude na Garden Route) a sluníčko vykouklo jen ojediněle. Po necelé hodině ležení jsme tedy náš plán vzdali a raději se vydali objevovat krásy města.

Nejdříve jsme se jen tak nahodile procházeli po pláži a sbírali mušličky, kterých je na pobřeží Indického oceánu nepřeberné množství. Po několika desítkách minut jsme narazili na promenádu, která nás zavedla k největší turistické atrakci města – skalnímu převisu, který kdysi obývali pravěcí lidé. Více než skalní převis nás spíše upoutali místní ochočení hlodavci. Konkrétně jsme zde narazili na kolonii damanů. „Daman skalní kapský“ je zvíře hojně se vyskytující ve skalnatých oblastech jižní Afriky. Vzdáleně připomíná něco mezi velkou krysou a syslem. Na damany jsme v Jihoafrické republice narazili už několikrát, tito však byli neuvěřitelně ochočení. Prakticky se dali krmit z ruky, což nás velmi překvapilo.

Po nakrmení „dravé zvěře“ jsme se vydali zpět k našemu ubytování, které bylo tentokrát velmi netradiční. Noc jsme strávili ve vlaku, který nyní slouží jako ubytovna a který stojí na již nefunkční koleji hned vedle oceánu. Zážitek to byl skutečně netradiční a to nejenom kvůli výhledu na moře, který náš vagón poskytoval, ale i kvůli stísněnosti prostoru, ke které musí zákonitě dojít, když se pokusíte nacpat deset paland do jednoho standardního vlakového vagónu. 

Druhý den ráno jsme vyrazili směrem na západ, konkrétně směrem ke Střelkovému mysu. Střelkový mys je nejenom nejjižnějším místem celého afrického kontinentu, ale současně i místem, kde se setkává Indický a Atlantský oceán. Také se zde mimo jiné nachází druhý nejstarší maják v zemi.

Střelkový mys byl pojmenován Portugalci, kteří jako první v 15. století obepluli africký kontinent. Na nejjižnějším bodu cesty si námořníci všimli, že se ručička jejich kompasu prudce rozkmitává. Střelky kompasů neukazovaly sebemenší výchylku od severního směru. Tento jev byl způsoben silným magnetickým polem typickým pro tuto oblast. Právě z tohoto důvodu dostal mys svůj dnešní název.

Pobřeží je u Střelkového mysu velmi větrné, což je taky důvod, proč zde v minulosti ztroskotalo hned několik lodí. Koukáte-li z tohoto místa do oceánu, nevidíte žádný ostrov, žádný záchytný bod. Jediné, co tušíte, je to, že o 6000 kilometrů dále se nachází Jižní pól.

Ještě téhož dne jsme dorazili do vesničky Elim. Přesto, že do této vesničky obyčejně příliš turistů nezavítá, jelikož zde není nic speciálního k vidění. My jsme si toto místo vybrala zcela účelově. Elim je totiž vesnicí, která byla založena církví Moravských bratrů, a tudíž velmi nápadně připomíná nejenom Moravu, ale i typické české vesnice. V Elimu jsme se poprvé po půl roce cítili jako v České republice. Domy, náměstí i kostel velmi připomínaly českou architekturu z počátku století. Nebýt všudypřítomných obyvatel tmavé pleti, jistojistě bychom alespoň na pár minut zapomněli, že jsme v Africe.

Kupodivu jsme na závěr naší prohlídky Elimu přeci jen jednu turistickou zajímavost našli. V této vesnici se nachází největší mlýnské kolo jihoafrické republiky, na což jsou místní náležitě pyšní.
K večeru jsme dorazili do Gans Bay, kde jsme strávili jednu noc. Následujícího dne ráno jsme vyrazili do Hermanusu. Cestou jsme se na několik málo minut zastavili na Danger Point, vyhlídce na oceán, kde stojí doposud funkční maják. Místo bylo zajímavé nejenom kvůli krásnému výhledu na širý oceán, ale i kvůli aloe stromům, které zde všude rostli.

Hermanus byl v minulém století založen jako rybářská vesnice. Celosvětově jde o nejvhodnější místo ke sledování velryb, které se zde od pozdního podzimu až po začátek léta objevují v četném počtu. V tomto období lze nejenom zde, ale prakticky na celém jižním pobřeží Jihoafrické republiky, spatřit skutečně vysoké množství velryb. Ty sem připlouvají z Antarktidy především za potravou a za účelem vykrmení mláďat. V přeci jen o něco teplejších vodách Jihoafrické republiky vrhnou mladé, které zde vykrmí. Když jsou mláďata dostatečně velká a silná, aby zvládli cestu zpět do mrazivých vod Antarktidy, odplouvají. Tento rituál se zde opakuje každý rok. Také z tohoto důvodu se v Hermanusu pravidelně pořádá tzv. „Velrybí festival“.

Když už jsme byli v Hermanusu, samozřejmě jsme chtěli také nějakou tu velrybu zahlédnout. Bohužel polovina prosince je ke sledování velryb zcela nevhodnou dobu, jelikož většina velryb je v tomto měsíci již na cestě do Antarktidy. Přesto se nám druhý den poštěstilo. Hned po několika minutách pozorování oceánu se nám podařilo v dáli cosi zahlédnout. Zprvu jsme se domnívali, že je to jenom skála, ale když se tato „skála“ začala pohybovat směrem k nám a začala vyfukovat metr vysoký gejzír vody do výšky, utvrdili jsme se v tom, že jde skutečně o velrybu. Na skále jsme strávili snad hodinu. V rámci této doby se velryba s mládětem (že má s sebou mladé jsme poznali až asi po půl hodině) přiblížila zhruba na sto metrů, což byl neuvěřitelný úspěch.

Po velmi úspěšném pozorování velryb, jsme se vydali do St. James, kde jsme strávili vánoční svátky v pronajatém domě (více viz. článek: Hou, hou, hou!)

Katka, 18.-21.12.2010