V Dračích horách

13. ledna jsme strávili celý den v Dračích horách. Tento den jsme podnikli prakticky pouze jeden výlet, za to poměrně namáhavý. Rozhodli jsme se, že kluky vezmeme na vodopád Tugela, druhý nejvyšší vodopád světa. Cesta na vodopád nebyla až tak náročná, jediné, co nám pochod poněkud znepříjemňovalo, bylo velmi studené, větrné a chvilkami i deštivé počasí, které nás zastihlo směrem na vrchol. Výšlap k vodopádům jsme zvládli zhruba za dvě hodiny. Cestu tam jsme si zkrátili zkratkou, která vede jednou z průrev a která představovala nejnáročnější část výstupu. K mému velkému podivu toto neuvěřitelné převýšení, v němž musíte skutečně šplhat zhruba po metrových balvanech, zvládli kluci v rekordním čase. Na vrcholu jsme strávili jen pár desítek minut a to hlavně proto, že byla většině skupiny zima. Bohudíky se na cestě směrem dolů počasí trochu umoudřilo a tak si i Petr, který jediný poslechl mé doporučení a vzal si s sebou větrovku, mohl odložit. Zhruba dva kilometry jsme pokračovali po náhorní plošině, na které jsme zahlédli ještě několik vodopádů. Poté jsme zahájili sestup. Jedinou nepříjemností na cestě dolů byly dva žebříky, které jsme museli zdolat. Toto činilo pro změnu největší problém mně, protože ukotvené železné žebříky nebyly v souladu s mým strachem z výšek. Celý výšlap jsme tak zvládli v zhruba za šest hodin. K večeru jsme už opět seděli v našem ubytování Amphitheatre, které mimo jiné umožňovalo i překrásné výhledy po okolních vrcholcích hor.

Druhý den jsme vyrazili směr Lesotho, stát s nejvýše položeným nejnižším bodem na světě. Cestou jsme projeli národním parkem Golden Gate, kde jsme spatřili pár druhů afrických gazel. Také jsme se zastavili v městečku Clarens, o němž jsme věděli, že zde téměř každá hospoda čepuje českou Plzeň. Takovýto zážitek jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. V Clarens jsme také zavítali na ochutnávku piva. Jenže pivo bylo německého typu a ve srovnání s Plzní nijak nevynikalo, takže jsme odešli poněkud zklamáni.

K odpolední jsme překročili lesothské hranice. Uvítání v Lesothu nebylo až tak příjemné a to kvůli problémům na hranicích. Tři z nás prošli bez sebemenšího povšimnutí. Dvoum z nás, konkrétně mně a Mírovi, začali dělat problémy. Místní paní policajtka nám zarputile tvrdila, že nás bez víza pustit nemůže. Nakonec musel problém řešit Martin, jelikož kombinace mé výbušné povahy a arogance místní policajtky nešla dohromady. Nevím, jak se mu to povedlo, ale ani ne po čtvrt hodině nás všechny do království pustili a to dokonce bez jakéhokoliv úplatku.

Naše cesta tou dobou směřovala na jihozápad, do hlavního města Maseru. Projeli jsme několika vesničkami a městy, jako například Butha-Buthe či Teyateyaneng. Cestou jsme se obdivovali nejenom zdejší hornaté přírodě, ale i zdejším sotho domům, kruhovým tradičním obydlím se střechou z trávy. Noc jsme strávili ubytováni poblíž Maseru.

Následující den jsme vyrazili do okolí hlavního města. Nejdříve jsme se však zastavili v městě samotném. Vyzkoušeli jsme si v místním informačním centru typické slámové Basotho klobouky, které zde přímo na parkovišti pletly lesothské ženy. Tyto klobouky nejsou jen turistickým výstřelkem, ale jsou skutečnou součástí tradičního oblečení. O tom, jak jsou klobouky pro celý Basotho národ důležité, svědčí i fakt, že je tento tradiční klobouk součásti lesothské vlajky. Dále jsme si v Maseru prohlídli místní katedrálu a navštívili městský trh. Z Maseru jsme pokračovali do městečka Morija, kde jsme navštívili snad jediné muzeum v celé zemi. Naše další kroky směřovali na jih do vesničky Malealea.

Malealea je malá vesnička schována mezi horami. Turisty sem přivádí především možnost tzv. pony trekkingu neboli vyjížděk na koních. Také se zde nachází „Brána do ráje“, vysokohorský průsmyk, který umožňuje překrásný výhled nejenom na malé vesničky rozeseté po okolí, ale i na hluboké údolí či vysoké hory.

Já jsem neodolala a hodinovou vyjížďku na koních si zaplatila. Jelikož by se však finančně nevyplatilo, abych jela sama, přemluvila jsme k jízdě i Petra a Míru. Martin se Sašou zůstali, každý pod jinou výmluvou. Martin prý protože musí fotit, jak jezdím, a Saša protože prý nechce koně trápit, což já osobně shledávám jako poměrně chabou výmluvu. :)

Vyjížďka byla úžasná. Jeli jsme nejdříve vesnicí a pak po polích. Trasa vedla údolím obklopeným špičatými horami. Cestou jsme potkávali místní děti, co zde pásli koně a krávy. S koňmi jsme si mohli dělat prakticky, co jsme chtěli, čehož jsme využívali a předháněli se s Mírou o vůdcovství. Pro mě osobně to byl jeden z nejúžasnějších zážitků, co jsem za celý svůj pobyt zažila. Jaké to bylo pro kluky nevím, ale doufám, že se jim to líbilo alespoň z poloviny jako mně.

Odpoledne jsme opustili lesothské království a vydali se na západ do Bloemfonteinu. Do našeho skoro „domova“ jsme dorazili večer. Zašli jsme si na večeři do naší oblíbené restaurace a taky vyzkoušeli pár místních klubů a hospod, o kterých se s Martinem domníváme, že patří ke špičce kulturního vyžití v Bloemfonteinu. Večer to byl poměrně vydařený. Nebýt Petra, který se v pokročilou hodinu zapomněl při přecházení silnice podívat na správnou stranu vozovky, načež mu pravděpodobně připitý řidič přejel nárt nohy, obešel by se večer bez jakýchkoliv zranění. :)

Poslední den pobytu kluků v Jihoafrické republice jsme strávili v Bloemfonteinu. Dopoledne jsme se vydali na Cheetahs Experience, což je farma orientovaná na chov divokých kočkovitých šelem. Velkou výhodou této farmy je to, že zde kočkovité šelmy nejenom chovají, ale i strategicky rozmnožují, proto mají téměř vždy dostatek mláďat, se kterými se můžete pomazlit. Samozřejmě, že největším zážitkem bylo právě mazlení se se zvířátky a to hlavně s dvěma lvíčaty, která byla pouze pár týdnu stará. Dech beroucím zážitkem však byla i možnost dotknout se téměř dospělého lva, ze kterého měl člověk už přeci jen respekt, či si pohladit dospělého geparda. Myslím, že se tento výlet všem zúčastněným moc líbil. Líbil se i mně a Martinovi a to i přesto, že jsme tuto farmu již v minulosti navštívili.

Odpoledne jsem navštívili Naval Hill. Naval Hill je chráněná rezervace přímo uprostřed Bloemfonteinu. Na tomto místě můžete potkat nejenom africké gazely a pabuvola, ale ojediněle i žirafy. My jsme ten den měli velké štěstí a tak jsme všechny výše zmíněné druhy zvířat potkali a to včetně tří žiraf, které se nám volně procházeli kolem automobilů, což byl pro kluky unikátní zážitek.

Večer jsme pak strávili cestováním po městě a zařizováním odvozu do Johannesburgu, odkud měli naši cestovatelé následující den odlétat zpět do České republiky.  Noc jsme strávili ve stejném ubytování jako noc předchozí.

Ráno jsme zabalili všechny kufry, rozloučili se s naší milou návštěvou a vyslali kluky vstříc novým dobrodružstvím na johannesburské letiště. Jak dopadli, nevíme, ale podle toho, že nás stále prozvánějí, soudíme, že přežili.

Katka, 13.-17.1.2011