Reunion – Evropská unie v tropech

Reunion, sopečný ostrov objevený v 17. stolení  Portugalci a později zabraný Francouzi. Pokud byste ho chtěli objet celý dokola, nenajedete více než 300 Km. I přesto že se ostrov nachází v tropech, najdete tu několik různých klimat a to především díky tomu, že se réunionské sopečné pohoří tyčí až do výšky 3000 metrů nad mořem. Pokud už jste unaveni vlhkým vedrem na pláži, můžete okusit horský vítr a noční teploty, kdy budete rádi, že s sebou máte nějaký svetr nebo větrovku, nebo krásy pravého deštného pralesa. Jelikož je ostrov velmi izolovaný, nehrozí vám, že zde potkáte hada, nebo že dostanete malárii.

Já jsem se na ostrov dostal v rámci pracovní cesty na několik dní a mohl tak strávit předvánoční čas v tomto tropickém ráji. Bohužel letenky byly drahé a hrazené jen pro jednu osobu, takže jsem musel vyrazit sám bez Katky

Jak už název článku napovídá, Reunion je teritoriální součástí Evropské unie. Vše díky Francii, která jej považuje za své plnohodnotné území. Platí se zde Eurem a volání a esemeskování stojí jako stejně jako ze Slovenska, čehož jsem s radostí využil. Vstup by měl být možný pouze na občanský průkaz, ale tohle pravidlo jsem nevyzkoušel. Stejně jako ve Francii, je i zde těžké najít někoho kdo umí anglicky a tak jsem si ubytování domlouval „rukama nohama“. Obyvatelé ostrova jsou jak rodilí evropští francouzi, tak kreolov , černoši.

Mé pracovní povinnosti se týkaly reunionské univerzity, která se nachází v hlavním městě Saint Denis. Hlavní město samo o sobě nenabízí moc k vidění a je spíše ekonomickým centrem. Musím podotknout, že budu závidět studenům ČZU, který si tuto destinaci vyberou pro výměnný pobyt. Ale já bych se stejně bez znalosti francouzštiny přihlásit nemohl.  Když vše na univerzitě dospělo do zdárného konce, využil jsem volného času a půjčil si auto na okružní jízdu po pobřeží.

Asi největší turistické lákadlo je stále činný vulkán, který se jmenuje jednoduše Volcano a poslední velká erupce zde proběhla před několika lety. Pokud máte štěstí nějaký ten dým nebo rozpálenou lávu zahlédnout můžete. Já jsem se rozhodl se k němu dostat co nejblíže z východního pobřeží. Protože jsem vyjížděl až kolem druhé odpolední, chtěl jsem přespat někde poblíž a vyrazit na něj brzy ráno, kdy je nejmenší oblačnost. Průvodci uvádějí, že je to autem nejsnadněji dostupný činný vulkán na světě. Už cestou od pobřeží se mi naskýtaly nádherné výhledy a scenérie, které vyvrcholily pohledem na nejvyšší horu Reunionu „Piton Des Neiges“ která měří 3069 metrů.

Už za začínajícího západu slunce jsem stoupal k vulkánu a potkával stále více aut, což mě přimělo zkusit horu vidět už ten samý den. Řídil jsem se přitom Katky radou, že nejlepší světlo na focení  je právě v této době a snažil se dostat hoře na dohled. Po čase se cesta změnila jen na štěrkovou a všechna auta zpomalila na 20 km v hodině. Já zvyklý na stejné cesty kdekoli v JAR jsem je pohodlnou šedesátkou a k jejich údivu předjížděl. :)

K hoře jsem dorazil v ideální čas, všude už bylo spoustu fotografů a na úbočí byli vidět obláčky dýmu vycházející z nitra vulkánu. Později jsem se dozvěděl, že většina erupcí je viditelná pouze z druhé strany hory, ale že toho samého dne ráno, proběhla velká erupce na té straně, kde jsem právě byl. Díky tomu se mi naskytl pohled na několik hodin starou chladnoucí lávu. Když jsem se nabažil výhledů na vulkán a zapadající slunce vydal jsem k autu, že pojedu hledat nějaké ubytování. Bylo mi ale divné, že lidé nadále zůstávají. Co tam chtěli po tmě vidět? Nedalo mi to a ještě jsem se vrátil. Díky nastalému šeru se mi naskytl výhled na ještě stále žhavé kousky lávy, které oranžově svítily. Počkal jsem až do úplné tmy abych mohl vidět výsledek dnešní sopečné aktivy v celé své kráse. Další hodiny jsem strávil hledáním vhodného ubytování a opět jazykové improvizace. V noci byla taková zima, že jsem zapomněl, že jsem stále v tropech.

Druhý den jsem se vydal na úžasnou vyhlídku do údolí Grand Bassin s třítisícovým pohořím Circue de Cilaos v pozadí. Pak už jsem jen klesal zpět pobřeží, tentokráte západnímu, které je proslulé svými plážemi a přímořskými letovisky. Projížděl jsem od jihu k severu a občas se vykoupal v oproti JAR krásně teplém oceánu. Zastavil jsem se v místě přistávaní paraglidů, pozoroval surfaře a užíval si tepla. Pak jsem ale v mapě objevil další lákadlo, pohoří Cirque de Macafe

Místo zvané Le Maido slibuje nejlepší výhled na celém Reunionu. Je ve výšce 2205 metrů a největší nával je zde kolem sedmé ranní, kdy zde ještě nejsou mraky. Já jsem opět vyrážel až odpoledne, ale doufal jsem, že budu výše než zmíněné mraky. Postupně jsem projížděl mlhou a jemným deštěm, pak začali mizet stromy a krajina mi připomínala Krkonoše. Když jsem se do Le Maido dostal, byl jsem na jindy přeplněném místě úplně sám. Přes skalní masiv se valily mraky, ale i přesto jsem měl docela štěstí, vždy na chvilku, když mrak odešel, jsem mohl vidět do obrovské hloubky, která byla pode mnou.

Pak jsem se vydal zpět na pobřeží a chtěl se ještě vykoupat, to jsem ale netušil, že v jedné vesnici narazím na pravou Kreolskou zábavu – kohoutí zápasy. Místní ze mě byli tak překvapení, že mi dovolili fotit i s bleskem a k tomu mi koupili i pivo. Anglicky uměl je jen malý kluk, ale skončil u věty How old are you/Kolit ti je let? Zápas, co jsem viděl, neskončil smrtí ani jednoho z kohoutů, i když krve bylo vidět docela dost. Že by jedna ze směrnic Evropské unie aplikovaná tropech

Poté už jsem sjel opět k moři, dal si poslední koupel a začal hledat příhodný hotel. Nakonec jsem se rozhodl přespat znovu v hlavním městě, abych to měl ráno co nejblíže na letiště. Poslední den už nic zajímavého nepřinesl, snad jen úžasný pohled na hory nad městem výjimečně bez mraků a pohled z letadla na rozpálený Madagaskar, kde bylo vidět i několik požárů. Na Reunion bych se rád ještě podíval, ale ani týden na něj rozhodně nestačí.

Martin, 9. -14. 12. 2010