Království Lesotho je stát v Jižní Africe. Jeho jediným sousedem je Jihoafrická republika. Zajímavostí tohoto státu je fakt, že je členem Commonwealthu a že zde nikdy nebyl apartheid, což je na místních lidech poměrně rozpoznatelné, ale o tom až později.
Naší cestu do Lesotha jsme zahájili v sobotu ráno, šlo o jednodenní výlet, takže jsme si museli poměrně přivstat. Hranice samotného Lesotha sice nejsou tak daleko od Bloemfonteinu, ale my jsme plánovali při cestě vidět mnohem více, než jen hlavní město státu, jehož nejnižší místo je nejvýše položeným místem na celém světě.
První zastávkou bylo město Ladybrand. Náš plán byl vcelku prostý - něco málo posnídat, zajít do zdejšího muzea a zeptat se na informacích, kudy se dostaneme k našemu dalšímu cíli. Bohužel nám nebylo přáno. Informace byly zavřené, jelikož kdo by v Jihoafrické republice cestoval o víkendu, a muzeum bylo zrušeno, kupodivu už před 15ti lety. Informace, jak se dostat k našemu cíli nám nakonec podal místní sympatický majitel hospůdky, jehož rodiče pocházeli z Evropy. Naše sympatie si získal především proto, že dokázal bystře rozpoznat Martinův přízvuk, načež mu zakázal koupit si Ice Tea v plechovce a nabídl mu čepovanou Plzeň.
Druhým cílem dne byla jeskyně Rose Cottage, v níž se nacházejí malby staré 5500 let. Cesta do této jeskyně, která vlastně nakonec nebyla vůbec jeskynní, ale pouze skalnatým převisem, byla sama o sobě poměrně dobrodružná. Po kilometrech a kilometrech cesty po „silnici“, která měla k opravdové silnici opravdu hodně daleko, a která byla o to dobrodružnější, jelikož Martin zapomněl koupit benzín, jsme dorazili na farmu, kde jsme si od muže pochybného vzhledu vyzvedli klíče k jeskyni (!) a knihu o tom, jak se k jeskyni dostaneme. Dále jsme pokračovali autem sami. Projížděli jsme mezi ovcemi, krávami a pštrosi, hledali jsme cestu, párkrát jsme se také ztratili, málem jsme přišli o kolo atd. Asi po hodině únavného, ale dobrodružného cestování jsme konečně dorazili na ono místo. Skalní převis nebyl sám o sobě příliš veliký, za to byl celý pokryt nástěnnými malbami. Celou atmosféru dokresloval fakt, že jsme na ony staré malby hleděli dočista sami v nerušené atmosféře divoké přírody.
Naším třetím cílem byl místní jeskynní kostel. Asi po hodině cestování cestou necestou jsme dorazili na místo, kde měl tento skvost stát. Velmi záhy jsme zjistili, že jeskynní kostel je prakticky pouze jeskyně, která byla ještě k tomu napůl upravena lidskou silou, v níž stál přesně jeden svícen. Všichni jsme byli zklamáni a poměrně znechuceni, zvláště pak, když jsme zjistili, že bychom formálně měli za návštěvu „kostela“ zaplatit. Bohudíky, že nás o vstup nikdo nepožádal, jelikož by si jistě vyslechl něco velmi nepěkného.
S odpoledním jsme se konečně vydali do Lesotha. Dvě hodiny jsme strávili na hranicích čekáním a vyřizováním příslušné dokumentace. Já jsem si čas zpříjemňovala focením místních žen v národních lesothských barvách, které se chystaly na vystoupení do zahraničí. Tyto dívky a ženy byly strašně milé a přátelské, neustále mě prosily o fotky a současně mě nazývaly „sestro“, což byla pro mě, jako pro bílou, skutečná pocta.
Na hranicích jsme dostali vízum na devadesát dnů. Jelikož bylo už pozdní odpoledne, museli jsme spěchat do hlavního města Maseru, abychom alespoň něco viděli. Lesotho je neuvěřitelně chudá země. Lidé zde nic nemají a tudíž ani nic nepotřebují. Kriminalita je zde velmi nízká, v porovnání například s Jihoafrickou republikou, a lidé neuvěřitelně přátelští. Bílých tu moc nepotkáte. Nám se podařilo potkat pouze pár z nich. Samotní místní světlé pleti nejsou na bílé příliš zvyklí, jelikož, když jsem potkala v supermarketu jednu bílou ženu, koukala na mě jako na přízrak, načež mě dohonila s dotazem, zda žiju v Lesothu, že mě tu ještě neviděla.
Hlavní město je malé a prakticky zde není co vidět. Za zmínku stojí snad jen místní katedrála, tradiční trh, návštěvnické centrum s muzeem postavené v původním stavebním stylu a palác místního krále, kam vás ale v sobotu v žádném případě nepustí.
Se západem slunce jsme se vydali na cestu k domovu. Přesto, že je Lesotho skutečně chudé, má neuvěřitelně bohatou přírodu. Do dvou měsíců plánujeme se do této země vrátit, tentokrát však ne do měst, ale do panenských hor, které toto malé království obklopují ze všech stran.
Katka a Martin, 28. srpna 2010
Žádné komentáře:
Okomentovat