Na místo určení jsme dorazili kolem třetí odpoledne. Ubytovali jsme se v Amphitheatre Backpackers, což je příjemné horské středisko pro „batůžkáře“, umístěné uprostřed divoké přírody Afriky. Ubytování bylo poměrně levné, srovnatelné s cenami v ČR. Přespali jsme v malém pokojíku s dvěma palandami.
Jelikož se večeře servírovala až od sedmi a nám se nechtělo jen tak ztrácet čas, vyrazili jsme na objížďku okolí.
Dračí hory jsou nejvyšší hory Jižní Afriky. Nejvyšší vrchol dosahuje výšky 3482 m n. m. Jde o jedno z mála míst na jihu Afriky, kde můžete narazit na sníh. Dole pod horami se nacházejí malebná údolí s vesničkami. Vesničky jsou velmi chudé - na bílého člověka zde prakticky nenarazíte. Většina obyvatel se živí zemědělstvím, což jsme vydedukovali z četných stád krav a koz pasoucích se všude kolem. Příbytky jsou velmi skromné, někde jsou malé zděné domečky, někde pouze domky z plechu. Bohužel především v Africe jde chudoba ruku v ruce s HIV a AIDS. Nemusíte být odborník, abyste pochopili, že počet hrobů ve vesnicích ve srovnání s počtem obyvatel přesahuje světový průměr. Cestou do dračích Hor jsme jeli kolem podobného hřbitova a musím se přiznat, že to nebyl příliš dobrý pocit vidět tolik a tolik náhrobků v nekončících řadách za sebou (zvláště pak v tak malé vesnici).
Naším úmyslem bylo zachytit zapadající slunce za vrcholky hor, což se nám více méně povedlo. V soumraku jsme pozorovali, jak místní kluci shání dobytek. Z nostalgie jsme si s našimi německými kamarády připili českou Becherovkou a pokračovali zpět do střediska. Po večeři skládající se z třech chodů jsme využili možnosti střediska a vyzkoušeli místní vířivku a samozřejmě africké víno. Z vířivky jsme pozorovali místního umělce z kmene Zulu, který nám zpříjemňoval večer zpěvem domorodých písní a tancem.
Celý večer byl příjemný a nesl se v duchu setkání různých dobrodruhů a různých národnostní. Jediným rušivým a o to zajímavějším zážitkem byl noční „lov“ gibbona, který měl pravděpodobně svůj úkryt na stejné parcele jako naše středisko a který k smrti vylekal mě a mé dva kamarády. O to víc byl zážitek intenzivnější, když mi místní sdělil, že tento druh opic je díky svým velkým zubům více nebezpečný než lev. Opice potkáte v Dračích Horách prakticky kdekoliv, my jsme měli to štěstí, že jsme potkali takovou rodinku na cestě do střediska. Příroda a volně žijící zvířata jsou s Afrikou velmi silně spjata, ostatně chráněné rezervace jsou všudypřítomné a ať cestujete kamkoliv, vždycky nějakou projedete.
Na druhý den jsme si naplánovali celodenní výstup na jeden z vrcholu Dračích Hor. Ceny nebyla zrovna levná, ale onen zážitek stál za to. V osm ráno jsme s africkým průvodcem Simem vyrazili do hor. Po kamenité cestě jsme se zhruba po třech hodinách dostali na vrchol a stanuli tak v nadmořské výšce 3100 metrů. Africké hory jsou vesměs stolového typu a tak jsou hodně odlišné od českých kopců. Námaha dostat se na vrchol se však vyplatí, jelikož pod Vámi se rozprostírají mohutná údolí v hloubce jednoho kilometru.
Po náhorní plošině jsme pokračovali dále a spatřili tak druhý nejvyšší vodopád světa. Bohužel v zimě, která momentálně v JARu vrcholí, není proud tak mohutný a celkový zážitek nebyl tak strhující jako by byl pravděpodobně v létě, kdy taje sníh a led. Na cestě zpět nás čekaly další překážky, slézali jsme dolů po žebřících volně visících na skalách, což nebylo zrovna příjemné překvapení – zvláště pak pro ty z nás, kteří trpí strachem z výšek (třeba jako já). Nakonec jsme však vše úspěšně zvládli a žádné ztráty na životech bohudíky nezaznamenaly (vyjma Martinovo prošoupaných ponožek). Za celý den jsme zdolali 18 km kamenitého a skalnatého terénu.
V podvečer jsme se vydali na zpáteční cestu do Bloemfonteinu. Jak jsme večer tvrdě spali, asi nemusím popisovat. :)
Katka, 24. – 25. července 2010
Žádné komentáře:
Okomentovat