Dumela, Botswana!

Dumela, dumela, dumela! První slovo, které v Botswaně uslyšíte má mnoho významů. Může znamenat ahoj, dobrý den, ale také jak se máš. Tímto pozdravem vás oslovují všichni lidé bez ohledu pleti, stáří, jazyku či postavení. Dumela je prostě nejdůležitějším slovíčkem celé Botswany.

Botswana je vnitrozemský stát na jihu Afriky sousedící s Jihoafrickou republikou, Namibií, Zambií a Zimbabwe. Jedná se o v pořadí třetí hospodářsky nejvyspělejší stát Afriky. Svou velikostí je připodobňován Francii anebo americkému státu Texas. Počet obyvatel se pohybuje kolem 1,6 miliónů. Z tohoto počtu je zhruba 95% obyvatel příslušníky kmene Batswana. Bílí osadníci představují pouhé 1% celkové populace (což je zde na první pohled patrné). Sami Botswaňané o sobě rádi prohlašují, že jsou státem s třetí nejnižší hustotu obydlení na světě, mně se však tuto informaci ověřit nepodařilo.




Území státu je převážně rovinaté s několika náhorními plošinami. Na jihozápadě se rozprostírá poušť Kalahari, která zabírá téměř 70% území Botswany. V severozápadní části je rozlehlá delta řeky Okavango, která je největší vnitrozemskou deltou na světě.

A copak je pro Botswanu typické? Milí a velmi přátelští obyvatele, nízká kriminalita a relativní bezpečnost (tedy alespoň ve srovnání s Jihoafrickou republikou), demokracie trvající již pár desítek let a hlavně diamanty, které byly poprvé objeveny v 70. letech. Není proto divu, že mezi lety 1975 až 1990 rostlo botswanské hospodářství nejrychleji na celém světě. Typický je i nedostatek deště a to především na západě a jihu země. Déšť je tu ceněn natolik, že po něm byla pojmenována místní měna pula (což v překladu znamená déšť).

Botswanské hranice jsme překročili v podvečer 26. listopadu. Náš vstup do země byl tak trochu zvláštní, jelikož na botswanských hranicích nikdo nebyl. Vjeli jsme tedy do země bez jakéhokoliv potvrzení o vstupu. Původně jsme si mysleli, že bude stanice jen o něco dále, ale po pár desítkách kilometrů jsme pochopili, že už zřejmě žádnou nepotkáme. Ještě týž večer jsme však potkali Kalahari, největší poušť jižní části Afriky. Samozřejmě jsme ji nepotkali celou, ale pouze její nepatrnou část a to konkrétně několik metrů vysoké rudé duny, které se táhly několik kilometrů na obzor. Některé byly úplně rudé bez jediného keře či trávy, některé měly barvu písku na italských plážích a některé byly poměrně slušně zarostlé nejen trávou, ale i keři a stromy. Jediný živočich, kterého jsme přímo na dunách potkali, byla několik desítek centimetrů dlouhá stonožka, která byla černá a celkově velmi odpudivá. O to větší bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že je toto roztomilé zvířátko vypodobněno na jedné hodnotě místních mincí.

Noc jsme strávili v buši. Honza spal ve stanu a já s Martinem v autě. Naše rozhodnutí kempovat uprostřed země nikoho bylo ovlivněno nejen faktem, že je Botswana ve srovnání s Jihoafrickou republikou relativně bezpečná, ale i tím, že se v jihozápadní oblasti Botswany nenachází téměř žádné vesnice a tudíž i možnosti kempů či ubytoven jsou značně limitované.

První městečko, na které jsme narazili, byl Tshabong. Město samo o sobě nebylo příliš velké, ale v jihozápadní části Botswany plnilo funkci minimálně města krajského. V tomto městečku nebylo nic moc zajímavého, ale aspoň jsme zde doplnili zásoby. V Tshabongu jsme také nabrali stopaře, který nám slíbil, že nás nanaviguje na nejbližší hraniční přechod. My jsme totiž v té době ještě pořád neměli žádné razítko o vstupu do země, a už jsme z toho začínali být poměrně nervózní. Zprvu jsme se snažili dopídit nějakých informací na místní policii, ale bez úspěchu. Poté jsme zkusili místní imigrační oddělení, ale to bylo o víkendu zavřené. Nezbývalo nám tak nic jiného, než jet zpět na hranice. Stopaře jsme vzali spíše z nostalgie, jelikož, kde se nachází nejbližší hraniční přechod, jsme samozřejmě věděli. Nakonec se však tento nápad ukázal poměrně užitečným, jelikož nám náš stopař poradil pár zajímavých míst. Kromě jiného nám také doporučil vesničku Kokotsha, kde by měli údajně žít původní křováci.

Plni očekávání jsme hned do Kokotshy vyrazili. Vesničku jsme s jistými obtížemi našli, ale původní křováky tak, jak je známé z filmu „Bohové musejí být šílení“ ne. V místní hospodě nám však řekli, že tu křováci skutečně žijí. Přebývají ve stejných obydlích jako kdysi, jsou stejně malého vzrůstu jako kdysi, používají svůj původní mlaskaví jazyk. Bohužel jejich životní styl se poněkud změnil. Nosí poměrně moderní oblečení, mají mobilní telefony (někteří z nich dokonce auta) a také, jako mnohé jiné původní kultury, jsou i oni decimováni alkoholem.

Měli jsme poměrně štěstí, protože během naší konverzace se servírkou k nám jeden křovák zavítal. Pravděpodobně zaslechl, o čem se bavíme, jelikož nás oslovil větou: „Já jsem křovák, ale ne poloviční, ale pravý křovák…podívej se na moje vlasy.“ Ono totiž křováka můžete poznat nejenom podle velmi malého vzrůstu, ale i podle vlasů. Místo vlasů mají spíše takové zacuchané chomáčky připomínající drátky, které jim vyrůstají z kůže na lebce v jakýchsi pomyslných ostrůvkách. Nabídl nám, že nám ukáže svou vesnici, když mu koupíme nějaký alkohol. Vybral si ne příliš drahou láhev místního kokosového moku. Na tuto nabídku jsme samozřejmě přikývli s podmínkou, že mu jí zakoupíme až po prohlídce (to nám poradila slečna servírka, obávala se, že když mu ji koupíme před prohlídkou, opije se tak, že nám pak už nic neukáže). Křovák splnil to, co slíbil, a vzal nás na prohlídku třech křováckých domácností. Ukázal nám dům místního šamana, stařešiny a pak ještě domácnost jedné rozsáhlé rodiny. Většinou si rodina (vždy nejstarší žena rodu) řekla o pár drobných do kapsy, ale s tím jsme počítali, a tak nás to ani tolik nezaskočilo. Po Kokotshe jsme zamířili dále na východ. Noc jsme strávili opět v autě kdesi uprostřed buše. Zažili jsme tu neopakovatelný západ slunce a udělali si oheň, na němž jsme si upekli téměř české brambory.

Třetí den našeho pobytu jsme směřovali dále na východ, snažili jsme se přiblížit hlavnímu městu Botswany Gaborone. Cestou jsme projížděli městem Jwaneng, kde se nachází nejbohatší diamantový důl na světě. Prohlídky dolu jsou sice možné, ale ne o víkendu a ne bez předešlého objednání. Kupodivu se však v bezprostřední blízkosti dolu nachází chráněná rezervace, kde jsme nakonec strávili celé odpoledne (viz. článek: Parky a rezervace SZ Jihoafrické republiky a Botswany).

Noc jsme strávili v nedalekém městečku Kanye. Zaplatili jsme si zde skutečně luxusní zážitek a to noc v tradičním hliněném kruhovém obydlí se slámovou střechou. Spaní v tomto obydlí bylo velmi příjemné a to především ráno, jelikož v tomto „domě“ je tma a chládek až do poledne. Je vidět, že lidé v Botswaně už od nepaměti vědí, jak se chránit před těmi nesnesitelnými botswanskými vedry. Ubytování mělo i bazén, kde zrovna probíhala dětská oslava narozenin.

Uspořádat dětskou oslavu narozenin není samo o sobě špatným nápadem, bohužel ne však v Africe. Jak je totiž všeobecně známo, lidé tmavší pleti se nejenom vody bojí, ale hlavně neumějí plavat. Přesto, že v bazénu byl oficiální plavčík, který měl děti na starost, stalo se, že já sama jsem čistě náhodou z vody vytáhla téměř utopeného černouška. Později mi za to plavčík poděkoval. On sám jich před tím prý vytáhl pět.

Čtvrtý den jsme vyrazili do hlavního města Gaborone. Cestou jsme si udělali přestávku u jednoho kopce, který se kluci rozhodli zdolat. Pravděpodobně to byl skvělý zážitek. Já zůstala dole pod kopcem a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, protože bylo děsné horko a za druhé, protože jsem se bála hadů, kterými se to v Botswaně jenom hemží. Další, tentokrát mnou vynucenou zastávkou, byl místní hřbitov. Zážitek to byl originální, jelikož botswanské hřbitovy se od těch našich znatelně liší. Hroby nejsou z kamene, ale jen z hlíny a nad sebou mají zelené plastikové stříšky. Mezi nimi se volně pasou kozy. Každý hrob je označen jménem a třemi daty (narození, úmrtí a den pohřbu).

K večeru jsme dorazili do Gaborone, kde jsme měli přes organizaci CouchSurfing domluvené ubytování u Michelle, Američanky, která pracuje v Botswaně jako dobrovolnice. U této milé slečny jsme nakonec strávili tři noci.

Pátý den jsme se vydali na obchůzku hlavního a současně největšího města Botswany, Gaborone. Město samotné nemá z hlediska památek prakticky co nabídnout. Jde spíše o hospodářské a politické centrum státu. Jedinou rádoby památkou je snad jen budova parlamentu. Mají tu také zajímavou ulici, která vede právě od této budovy a je považovaná za kulturní centrum. Na této ulici je možno zakoupit mnoho ručně vyráběných výrobků, knih, oblečení, obuvi apod. Na ulici se nachází i různé prodejny, hotely, restaurace, pošta, policie apod. Také jsme zavítali do botswanského národního muzea. Tedy my jsme původně chtěli do galerie, která má společný vchod s muzeem, ale tam jsme nebyli vpuštěni, jelikož, jak nám bylo oznámeno, tam zkrátka nic není. Tak jsme navštívili alespoň to muzeum. Večer jsme vyrazili s Michelle a jejími přáteli na sklenku vína do místního baru, okusit něco málo z botswanského nočního života.

Další den jsme vyrazili na sever země. Velmi se koketovali s myšlenkou dojet až k deltě řeky Okavango, což je jedinečný ekosystém, kde je mimo jiné možno vidět baobaby (nedaleko odsud), anebo ještě více na sever k Viktoriiným vodopádům. Nakonec jsme se však rozhodli nejezdit, jelikož je to příliš daleko, moc drahé a poměrně nebezpečné (je zde malárie a je to na pomezí hranice žluté zimnice, proti které nejsme očkováni).

Naše cesta směřovala na sever k malé vesničce poblíž Palapye. Zde se měly nacházet vodopády, které nám byly doporučené k vidění. Cestou k ní jsme překročili Obratník Kozoroha, což je nejjižnější rovnoběžka Země, v níž je slunce v zenitu (zenit je bod na obloze, který leží přímo nad pozorovatelem). Tohoto postavení dosahuje slunce pouze jednou za rok, a to v době zimního slunovratu. U Obratníku jsme se samozřejmě zastavili a také si ho náležitě zdokumentovali.

Do vesničky jsme dorazili v odpoledních hodinách. To jsme ještě netušili, že když v Botswaně chcete vidět nějaké zajímavé místo, bez ohledu na to, zda je vytvořeno člověkem či přírodou, čeká vás poměrně složitý proces. Nejdříve musíte najít policii (policejní stanice se většinou nachází ve středu vesnice, tzv. ngotle). Poté musíte nalézt místního stařešinu, který vám vydá povolení. Vy se pak musíte zaregistrovat. Bez povolení a registrace jste takříkajíc nahraní a zkrátka neuvidíte nic. No, a jelikož jsme k policejní stanici přijeli ve čtyři odpoledne, tak jsme žádné povolení nedostali, jelikož večer se přeci do hor nechodí. I tak stál výlet za to. Vesnička byla moc krásná a velmi tradiční. Z jedné její strany se tyčily mohutné hory a z druhé rostly Aloe stromy. Místní obyvatelé vypadali, že bílého osadníka snad nikdy v životě neviděli. Všude, kam jsme se hnuli, nás pronásledovaly děti (samozřejmě v bezpečné vzdálenosti, co kdybychom je třeba chtěli sníst, že).

Vyrazili jsme tedy ještě více na sever k národní rezervaci Khama Rhino Sanctuary, kterou jsme chtěli druhý den navštívit. Noc a většinu následujícího dne jsme strávili v této rezervaci (viz. článek: Parky a rezervace SZ Jihoafrické republiky a Botswany).

Odpoledne sedmého dne jsme strávili v městečku Serowe. Toto městečko má poměrně bohatou historii, protože bylo po nějaký čas hlavním městem země, také se zde narodilo několik botswanských prezidentů. Přesto zde toho k vidění moc není. Noc jsme strávili opět volně v přírodě.

Další den brzy z rána jsme vyrazili zpět k vodopádům. Tentokrát jsme povolení dostali a k vodopádům nás pustili. Jel s námi jeden místní, aby nám ukázal, kde toto místo je. Vodopády byly skutečně maličké, ale skály kolem nich překrásné. Nejenom, že tu tekla voda a divoce rostly všemožné stromy, ale byla zde i zvířata. Kromě rozmanitých motýlů jsme zde zahlédli i velkou bílou opici, pravděpodobně makaka. Procházku touto krásnou přírodou mi kazil pouze fakt, že v Botswaně mají poměrně dost hadů a to včetně těch nejjedovatějších, zelené a černé mamby. Přístup Botswaňanů k potenciálnímu uštknutí tímto hadem, u nějž vám zbývá pouze pár minut života, je velmi laxní. Botswaňané věří, že vše je vůle boží a tak, když se Bůh rozhodne, že vás mamba uštkne, prostě vás uštkne. Bohužel pro Botswanu se tento laxní přístup vztahuje i na HIV/AIDS. Tedy, zda se nakazím je v rukou božích, popřípadě pokud se budu modlit, nemůžu onemocnět.

Z vodopádů jsme zamířili zpět do Garobone. Cestou jsme se ještě zastavili v místní tkalcovské dílně, kde již několik desetiletí tkají tradiční tapisérie. Bohužel, dílna byla již zavřená a tak jsme se museli spokojit s pohledem přes okna. K večeru jsme dorazili zpět do Gaborone, kde jsme strávili noc u Michelle.

Následující den jsme hned z rána vyrazili k jihoafrickým hranicím. V Botswaně jsme strávili necelých devět dní. Botswana je krásná země. Teoreticky má všechno, chybí ji jen tři podstatné věci: divoká zvěř, moře a pořádná poušť (toto mi sdělil místní u sklenky třetího vína). Do Botswany se pravděpodobně ještě někdy vrátíme, i když tentokrát ze severu. Přeci vidět Viktoriiny vodopády a deltu Okavanga je téměř povinností, ne nadarmo se tento přírodní skvost řadí mezi deset míst, které by měl člověk vidět před smrtí. Nejprve si však musíme sehnat antimalarika, očkování, našetřit nemalý obnos peněz a to přeci jen pár let ještě asi zabere.

Katka, 26.11.-4.12.2010