Jihovýchodní pobřeží Jihoafrické republiky

Naši cestu po jihovýchodním pobřeží Jihoafrické republiky jsme zahájili 8. ledna. Čekala na nás cesta dlouhá stovky kilometrů, v rámci níž jsme se potřebovali dostat do Durbanu, největšího města provincie Kwazulu - Natal.

Prvního dne jsme opustili Plettenberg Bay, město, které je pro své bílé duny a azurové moře často vyhledávaným cílem turistů. Směřovali jsme dále na východ. Cestou jsme překročili hranice dvou provincií a to Western Cape a Eastern Cape. Eastern Cape je domovem kultury Xhosa, z níž mimo jiné pochází i mezinárodně známý odpůrce apartheidu Nelson Mandela. Současně jde o nejchudší provincii celé Jihoafrické republiky.

Naše cesta vedla nejenom po pobřeží Indického oceánu, ale i srdcem národního parku Tsitsikamma. Park Tsitsikamma představuje rozlehlou chráněnou oblast. Některé jeho části jsou zpřístupněny veřejnosti, některé části se pak platí, jiné jsou zadarmo. Park není vyhlášen pro svou zvířenu, jelikož zde divoce žije jen velmi málo zvířat, většinou jde o opice nebo malé africké gazely. Park je vyhlášen především pro svou přírodu. Jde o jeden z mála konzervovaných pralesů v Jihoafrické republice. My jsme placenou část parku nenavštívili a to nikoliv kvůli ceně, ale spíše z důvodu časového presu. Ostatně návštěva placené části parku nám byla silně nedoporučena našimi německými přáteli, kteří zde před nedávnem strávili celý den, z čehož byli notně zklamáni. Jelikož však přímo parkem vede veřejná silnice, přeci jen jsme relevantní část parku viděli. Měli jsme tak možnost shlédnout neporušený africký prales se vzrostlými mohutnými stromy a všudypřítomnými liánami. Zajímavou zastávkou byla i procházka v Nature’s Valley, místě, které se nacházelo v západní části národního parku. Toto místo je všemi průvodci doporučováno k návštěvě a to proto, že zde nejenom začíná šesti denní pochod napříč celou Tsitsikammou, ale také se zde vlévá řeka Storms do Indického oceánu. Řeka zde značně meandruje a to i na pláži. K tomu se v přímé blízkosti oceánu rozlévá a vy si tak můžete rozhodnout, zda si chcete zaplavat ve slané či sladké vodě.

Ve východní části parku jsme pak autem přejeli přes nejvyšší most celé země, jež je vyhlášen pro možnost, skočit si zde nejhlubší/nejvyšší bungee jumping na světě. Kupodivu nikdo z nás o tento životní skok nejevil zájem. Také jsme si zde udělali kratší přestávku u tzv. „Velkého stromu“ což je oblast pyšnící se stovky let starými dřevinami. My jsme osobně navštívili pouze jeden místní strom, jemuž bylo přes 800 let a u něhož bylo potřeba osm dospělých lidí, aby jej objali.  

K odpolednímu téhož dne jsme dorazili do Port Elizabeth, hlavního města provincie Eastern Cape. Toto město, jež bylo nedávno přejmenováno na Mandela Bay, což se však příliš neujalo, má bohatou minulost spojenou především s evropskými osadníky. V tomto městě také naleznete celou řadu památek, od staré radnice, přes knihovnu, maják až po několik kostelů, jejichž architektura je značně ovlivněná právě evropskými vlivy.

Po zhlédnutí památek, které Port Elizabeth nabízela, a po procházce po místním molu a promenádě jsme se ještě téhož večera vydali dále na severovýchod. Směřovali jsme k národnímu parku Addo Elephant, jež jsme se chystali navštívit následující brzké ráno. V našem průvodci po ubytováních jsme nalezli dokonalé ubytování uprostřed buše, hned vedle brány do národního parku. Dokonalá byla nejenom poloha našeho ubytování, ale i fakt, že se nacházelo skutečně uprostřed divoké přírody buše, k tomu jsme zde byli úplně sami. Kluci byli z ubytování úplně unešení. Jejich nadšení ještě umocnila večeře připravená spolumajitelem, skládající se nejenom z jehněčích kotlet, ale především z klobás „kudu“ gazel a afrických divokých prasat. Já jsem již tak nadšena nebyla. Ubytování v buši s sebou totiž přináší i určité nevýhody. Pominu-li opice, které se vám v noci mohou prohánět po střeše, jistě bych neměla zapomenout na všudypřítomné pavouky. Ujištění spolumajitele, že v historii Jihoafrické republiky není jediný oficiálně zaznamenaný případ smrti od kousnutí pavouka, mě moc neuklidnilo. Můj boj s tímto odpudivým hmyzem začal v okamžiku, kdy jsem jeden z mála jedovatých druhů pavouka našla v ruličce od toaletního papíru.

Následující den ráno jsme vyrazili do národního parku Addo Elephant. Addo se nachází v údolí řeky Sundays a může se pochlubit nejenom velkou pětkou afrických zvířat, ale dokonce i tzv. velkou sedmičkou. To znamená, že zde kromě obvyklé africké pětice leopard, lev, buvol, slon a nosorožec, můžete zahlédnout i velryby a žraloky. Za tuto africkou raritu vděčí park svému neustálému rozšiřování směrem k pobřeží Indického oceánu. Pokud bych však měla vybrat pouze jedno zvíře, které byste měli v parku stoprocentně zahlédnout, je to slon, ostatně jak hlásá samotný název parku. Slonů je v tomto parku více jak 450 a museli byste mít velkou smůlu, abyste zde žádného nepotkali. My jsme, bohudíky, smůlu neměli a tak jsme viděli několik stád slonů, většinou o desítkách kusů. Kromě slonů jsme zde však spatřili i gazely, zebry, buvola, šakala, divoká prasata, kudu atd.

V parku jsme strávili téměř celý den. V odpoledních hodinách jsme se vydali dále na východ. Projeli jsme malebným městečkem Grahamstown a East Londonem. Noc jsme strávili ve vesnici Chintsa, konkrétně v hostelu Buccaneer. Místní ubytování bylo poněkud jiné, než na jaké jsme byli zvyklí. Šlo o vyhlášený hostel, který nám byl nejenom doporučen spolumajitelem předchozího ubytování, ale i naším průvodcem po ubytováních v zemi. Místo, které mělo být údajně legendární, bylo sice zajímavé, ale pro starší či unavené cestovatele poměrně nevhodné. Pominu-li osobitý ráz hostelu a jeho šetrné zasazení do prostředí palem a pobřeží, nešlo o nic jiného než o velké party místo. Domnívám se, že zklamaní nebyli jenom kluci, kteří předchozí noc strávili v buši, ale i jejich spolubydlící na pokoji, kteří pro zvukový hendikep doprovázející zasloužený spánek kluků nespali většinu noci. Já osobně jsem s našimi cestovateli nespala, ale co jsme slyšela, muselo jít o poměrně veselou noční příhodu, jelikož ráno zůstal ve zmíněném  pokoji pouze jeden odvážný. Všichni ostatní se raději odstěhovali či přesunuli.  :)

Následující den ráno jsme překročili hranice a ocitli se tak v provincii Kwazulu – Natal. Tato provincie je domovem kultury Zulu válečníků. Také se zde narodil nynější prezident Jihoafrické republiky Zuma. I z tohoto důvodu je v poslední době tato provincie často protěžována. Hlavním městem je z historického hlediska Pietermaritzburg, avšak nejdůležitějším městem provincie je Durban, přístavní město na východním pobřeží. Provincie je vyhlášena nejenom kvůli tradičním kruhovým obydlím kmene Zulu, která se dodnes staví a kde dodnes žijí lidé, ale i pro teplotu oceánu, kteráže vyloženě nahrává plavání, potápění, surfování a dalším vodním sportům.

Našim cílem tohoto dne byl právě výše zmíněný Durban, vzdálený několik stovek kilometrů. Většinu dne jsme tak procestovali. Cestou jsme se alespoň kochali výhledy, které nám cesta umožňovala. Několikrát jsme zastavili za účelem fotografování nejenom tradičních obydlí, ale i plantáží aloe stromů či kaktusů. Lákadlem se staly i rozlehlé zelené planiny, místní rozvodněné řeky a samozřejmě neuvěřitelně hluboká údolí.  Prakticky už v noci jsme dorazili do Durbanu, kde jsme měli zamluvené ubytování. V mé osobní soutěži o nejhorší ubytování, právě tento hostel vyhrál první místo a předčil tak i bydlení v buši s pavouky. A pročpak zrovna tento hostel vyhrál? Inu, na tomto místě jsme v rámci jedné hodiny zašlápli zhruba na pět kusů velkých vypasených švábů. Bylo očividně poznat, že se zde švábi mají velmi dobře. Já jsem tuto hrůzu překonala pouze díky české slivovici, kterou kluci přivezli. Nutno podotknout, že kluci mi dost pomohli a tak, když jsem večer zaslechla Petrovo zvolání: „Tak co Blunde, jdem na šváby? Tak jdem!“ Už jsme se jen smála.

Druhý den jsme strávili celý v Durbanu. Nám bylo prostředí tohoto třetího největšího města země už poměrně známo, jelikož jsme zde před necelým půlrokem strávili několik dní. Proto jsme tak mohli klukům poradit, kam jít a co vidět. Kluci strávili skoro celé dopoledne v obřím akváriu uShaka Marine World, kde viděli nejenom nespočet ryb a různých mořských živočichů, ale počkali si i na vystoupení cvičených delfínů a krmení žraloků. Poté se kluci vydali na hodinovou projížďku lodí po okolí durbanského přístavu. Den jsme zakončili procházkou po tzv. Zlaté míly, což je cesta, která vede po pobřežní promenádě kolem honosných hotelů a vysokých staveb, které dodávají Durbanu jedinečná panoramata. Také jsme ve zdejším občerstvení zkusili tradiční indickou specialitu Bunny Chow, což byla směs různých mas, popřípadě fazolí, vlitá do bochníku chleba. Kupodivu tato netypická specialita všem chutnala.

V Durbanu jsme přespali ještě jednu noc, samozřejmě už v jiném ubytování, které bylo o poznání čistější a mělo dokonce i svůj bazén, čehož jsme samozřejmě využili. Ráno jsme vyrazili do centra. Ještě před tím si kluci dali poslední koupel v oceánu. Dopoledne jsme strávili na trhu Victoria, což je trh s ručně vyráběnými, většinou tradičními, výrobky.

Z Durbanu jsme se vydali do vnitrozemí do Dračích hor. Cesta tam nám zabrala několik hodin a tak jsme na místo dorazili až se západem slunce. V místní ubytovně jsme k našemu překvapení potkali několik Čechů, kteří zde byli na dovolené. Jak to tak bývá, nic jsme nedbali zítřejšího namáhavého výletu do hor, a strávili s našimi českými „bratry“ několik hodin a bohužel i piv. Myslím, že následující den jsme tohoto rozhodnutí všichni sborově litovali. Více viz. článek: V dračích horách.

Katka, 8.-12.1.2011